Adršpašsko-Teplické skály
21. 08. 2010

Po našem zkráceném pátečním pasení jsme se rozhodli využít krásného slunečného počasí a trošku se projít v Adršpašsko-Teplických skalách.

Stan na přenocování jsme si postavili v pátek večer v kempu Ostaš. A v sobotu jsme po vyspání a sbalení vyrazili „túristovat“. Auto jsme si nechali u zámecké zdi zámku Skála vedle Černého jezírka. A zhruba 5 hodin jsme chodili cestami i necestami Adršpašsko-Teplickými skalami.

Jako zkušení a pokročilí turisti jsme si nechali mapu v autě. Takže jsme si oproti původnímu plánu i trošičku zašli. Značení je ve skalách sice pěkné, ale infotabule jsou spíš osvětové, tj. co kde a ze kdy je, co kde roste a neroste…, nikoliv mapové. No, nakonec jsme se po konzultaci s lidmi, kteří mapu měli, šťastně vrátili kolem Čápa k zámečku. Ve skalách, na zpáteční cestě i v podzámčí měl Merlin příležitost popovídat si se značným množstvím pejsků. A my měli příležitost užít si nádhery, kterou nás obdarovává naše země i Země.

Rakousko – Tyrolské Alpy …
10. 06. – 19.06. 2010

Cesta do Tyrolských Alp v Rakousku začala ve čtvrtek 10.06.2010. Dali jsme si dostatečnou rezervu, abychom si užili cestu i krajinu. Ubytování bylo v penzionu zarezervováno od 11.06. do 18.06. První noc jsme strávili pod širákem u jezera Vorderer LangbathSee, kde jsme se také koupali, protože bylo opravdu nádherné počasí. Jediné, co v těchto místech Merlina v podvečer překvapilo, byla tlustá ropucha na cestě, která se nás nebála. A poslední noc dovolené na 19.06. byla opět u jezera, jen tentokrát ve stanu, protože pršelo.

Cestovní doklady a úřadování

Lidská část osádky jela na občanské průkazy. Psí část smečky jela na očkovací průkaz. Dle veterináře je do Rakouska dostačující prokázání, že pes je řádně očkován proti vzteklině. Jestli je to opravdu dostačující jsme nezjistili, protože jsme se doklady nikde a nikomu neprokazovali. Výjimku tvořila jedna policejní silniční kontrola, kdy chtěli vidět řidičák a doklady od vozidla.

Kde jsme byli a co jsme viděli

Cestou jsme viděli opravdu kus Rakouska, protože náš cíl cesty byl až kousek od hranic Rakouska s Itálií, v údolí Villgraten, ve vesničce Innervillgraten. Koupali jsme se v jezeře Vord-Langbath-See. Nasnídali se u Hallstattského jezera. Nakupovali jsme v Sillian. Jeden den jsme věnovali městečku Lienz. Deštivou středu jsme prožili v Italských Dolomitech a prohlídkou některých italských kostelů a kostelíků, které mají opravdu úžasnou atmosféru a energetický náboj, jež se v Čechách najde spíše výjimečně. (páníčkova „fotoreportáž“ Energie tyrolských sakrálních staveb - Rakousko 2010) Cestou zpátky jsme prožili několik hodin u vodní nádrže Hauptspecher Kolnbrein pod ledovcovými vršky. Nachodili jsme mnoho a mnoho kilometrů, a nejvíc nám dala zabrat převýšení, na která nejsme z domova zvyklí.

Rakouská krajina je nádherná. Vesměs všude čisto. Silnice hladké. Energie hor a lesů dobíjející. Únava po túře taková uspokojující.

Ubytování v Rakousku

Byli jsme ubytování v rodinném penzionu rodiny pana Maira. Stoupání k penzionu náročné, ale dalo se nacvičit. Výhled nádherný. Okolo pastviny, louky, lesy, hory… Přízemí a suterén penzionu využívala rodina pana domácího a v patře (přístupném ze svahu jako přízemí – takže v pohodě na venčení) jsou dva apartmány. V tom menším pro 2-3 osoby jsme se s Merlinem ubytovali. Vše nádherně čisté, prostorné, vyvedené ve dřevě. Apartmán tvořila ložnice, koupelna s vanou a WC, vybavená kuchyň s myčkou, mikrovlnkou, presovačem a jídelní kout s pohovkou, chodba. Předsíň byla oběma apartmánům společná. Celý pobyt, tj. 7 nocí v apartmánu, nás stál jen 203 Euro.

Pohyb psů a psi v Rakousku vůbec + jiná fauna

Překvapilo nás, že v Rakousku mimo města jsou psi opravdu minimálně. Takž psí kontakt byl pouze, když jsme byli na nákupu či výletě ve městě. Zato kontakt s jinou zvířenou byl hojný. „Všude“ se pasou kravičky, občas i ovečky nebo kozy. Mnohá stáda mají vymezen prostor ohradami. Některá se pasou kolem silnice a tamtéž se volně pohybují. Pastviny mají obrovskou rozlohu a jsou pro turisty průchozí (jen za sebou musí zavřít branku). Takže těsný kontakt s kravičkami je poměrně častý. Lidé by je možná tolik nezaujali, ale většinou některá kravička ze stáda byla fascinována naším koliáčkem a snažila se k nám přiblížit mnohem těsněji, než se nám zdálo vhodné. Takže kolem stád jsme pak většinou šli (bylo-li to možné) větším obloukem a rychlým krokem.

Nebylo-li zrovna žádné stádo v dohledu, šel s námi Merlin na volno. A musím přiznat, že mu to šlo líp než paničce jak do kopce, tak z kopce. Díky koliáčkovi také panička nezhynula někde v horách opuštěná a hladová. Přestože to páníček hnal jako na závodech, Merlinek na mne vždycky po nějaké době počkal, aby se mu smečka nepoztrácela.

Více fotek najdete na osobních i „picasových“ stránkách Merlinova páníčka:

• „fotoreportáž“ z cestování Rakouskem - Rakousko 2010
• „fotoreportáž“ Energie tyrolských sakrálních staveb - Rakousko 2010
• cestování s koliáčkem po Rakousku
• rakouská květena

Zruč nad Sázavou a okolí
28. 09. 2009

Na svatého Václava jsme se jeli podívat do kraje, odchud pocházela jedna z našich babiček. Navštívili jsme rodnou vísku mého otce, abychom zjistili, jak se za ta léta, kdy jsme tu nebyli, krajina mění.

Ve zručské lokalitě, je všude znát spousta polomů. A i když jsou lesy dosazovány, působí lokalita poněkud zvláštním dojmem. Pamatovali jsme zde spousty lesů od nevidím do nevidím... Zkrátka, krajina musí nějaký ten pátek počkat, než nově vysázené stromečky zase dorostou. A ona má naštěstí času dost.

Krásné podzimní počasí jsme vyžili také pro seznámení Merlina s baliky sena, které byly v místech, kde býval lesíček a sad, kam jsme jako děti chodívali. Studánku, u které jsme si my holky hrávaly, jsme už bohužel nenašli.

Dvůr Králové a další
11. - 13. 09. 2009

11. září jsme vyrazili na víkend pod stan.

V pátek jsme navštívili Babiččino údolí.
V sobotu Mistrovství republiky v pasení v Martínkovicích.
A neděli jsme strávili ve Dvoře Králové. Navštívili jsme místní zoologickou zahradu. Do areálu jsme vstoupili, hned při otevření v devět hodin dopoledne a prohlídku ukončili kolem půl třetí. Merlinkovi se to líbilo. Některá zvířátka ho zajímala víc, jiná méně. Vyřádil se u levhartů (viz. jeho Deníček a u surikatu. Asi hodinu a půl prospal ve vodním světě, kde jsme seděli na lavičce, koukali na ryby, a Merlin spinkal rozložený na našich kolenou.

Po návstěvě ZOO jsme si chtěli dát ve městě jídlo, ale upřímně řečeno, Dvůr Králové nás svojí nabídkou zklamal. Zahrádek s posezením minimum, a když už jsme si jednu vyhlídli, čekali jsme tak dlouhý čas, než se nás přijdou zeptat na objednávku (a to jsme jim dali vědět, že si sedáme), až jsme to vzdali a najedli se blíže svého bydliště. Dvůr Králové má krásnou ZOO, ale město jako takové působí spíš takovým zanedbaným a neutěšeným dojmem. Rozhodně se nesnaží, aby lidem, které zoologická zahrada do města přitáhne, nabídli něco dalšího.

Broumovsko - Božanov a další
24.-25.07.2009

V pátek 24/05/2009 přestalo pršet a tak jsme po práci vyrazili na výlet na Broumovsko. Jednak navštívit našeho pejska Elfa Merlina, který o našich setkáních píše ve svém Deníčku, a jednak si trošičku oddychnout od všedních dnů.

Tentokrát jsme věnovali pozornost zejména sousední obci rodné vísky našeho Merlinka, tj. vesničce Božanov. Z pátku na sobotu jsme přespali v místním kempu, který je ve vlastnictví Holanďanů. Zdálo se, že jsme zde byli jediní ubytovaní Češi, a tak za půjčení lampy při stavbě stanu jsme mohli obyvatelům sousedního stanu poděkovat "Thank you very much" a u záchodků jsme se zdravili "Hello" - na to nám, naštěstí naše znalost "mezinárodní" angličtiny stačila.

V sobotu jsme navštívili velikánský pískovcový lom nad Božanovem, odkud je opravdu nádherný výhled do krajiny. Prohlédli jsme si i Božanov samotný a navštívili místní Kostel sv. Máří Magdaleny, kde zrovna probíhaly přípravy a cvičné hraní na večerní koncert. Kostel dýchal čistou modrobílou atmosféru, kterou tóny mladých umělců smyčcového kvarteta jen umocňovaly. Navštívili jsme také poutní kapličku Panny Marie v lesíku u Božanova. Krátce jsme nakoukli přes Otovice za polské hranice do Tlumaczowa. Že jsme v Polsku bychom bez průjezdu bývalou celnicí ani nepoznali. Stavení jsou si podobná v obou zemích. Je obdivuhodné, kolik lidí má chuť a sílu obhospodařovat i dnes to množství nádherných, ale obrovských stavení.

Korsika 2009
30. 04. - 10. 05. 2009

Vydali jsme se ještě jednou na ostrov jménem Korsika. Na letošní květnový korsický výlet jsme vyrazili 30/04 a zpátky doma jsme byli 10/05.

Cesta tam i zpět

Cestu na ostrov jsem si oproti loňsku protáhli. Jeden den jsme strávili v Ženevě, a noc za ní v malém hotýlku. Loď nám jela z vojenského přístavu v Toulonu. Cesta lodí trvala tentokrát celou noc. Takže jsme si na lodi i pěkně pospali. Ráno jsme se vylodili v hlavním města Korsiky Ajacciu. Zpáteční cesta byla podobná loňské návštěvě Korsiky , tj. lodí z Bastie do Livornu a hajdy domů.

Pes na lodi

Při noční jízdě lodí spala pár metrů od nás rodinka i s pejskem. Tudíž vnikly první psí fotografické cestovní úlovky. Překvapilo mě, kolik psů i na tak dlouhou (skoro 9-ti hodinovou plavbu) lidé vzali. Zřejmě mají tito pejsánci velkou cestovatelskou duši. Pospávali, procházeli se po palubě, leželi pod stoly v restauracích – zkrátka kopírovali chování svých páníčků. Naprostá pohoda. Každopádně se chovali a tvářili „jakoby nic“. Ani houpání jim nevadilo. Což pro nás bylo zajímavou a užitečnou zkušeností. Máme totiž tak trošku v plánu (výhledově „desetiletka“) vyrazit s Merlinem na delší cestu, jejíž součástí by mělo být i cestování lodí. Tak teď víme, že se to dá v pohodě zvládnout.

Na ostrově

V tomto nebyl oproti loňsku velký rozdíl. Protože už jsme trošičku věděli, co můžeme čekat, nerozkoukávali jsme se dlouho, ale hned se vydali na pošlapávání této části povrchu zemského. V těchto květnových dnech jsme nachodili pár kilometrů – z kopečka, do kopečka i po rovině. Strávili jsme půl dne v Ajacciu. Přiblížili jsme se nejvyšší hoře Korsiky – Monte Cinto – pochodili jsme si v její blízkosti 1500 m.n.m. nicméně na její vrchol ve 2706 metrech jsme se opět nevyškrábali. U Monte Cinta se honily krásné mraky, byl zde úžasný svěží vzduch, a celý tento výlet ve mně zanechal asi nejhlubší zážitek. To místo má zvláštní pozitivní náboj.

Díky tomu, že jsme se tentokrát pustili hlouběji do ostrovní krajiny, na úzké, užší a úplně uzoučké silničky, viděli jsme ještě mnohem víc krásy než vloni.

Korsický vláček

Jeden den jsme věnovali výletu propagovaným vláčkem skrz Korsiku (absolvovali jsme trasu Ajaccio – Corte). Tahle akce za 20 EUR na osobu nás tedy vůbec nenadchla. „Výletní“ vláček byl přeplněný tak, že nemálo cestujících muselo stát celou cestu. Přes špinavá skla nebylo nic vidět, člověk se pomalu i štítil vevnitř sedět (za sedačkami odpadky…). A když už by něco málo bylo vidět okny, zas toho nebylo tolik, kolik člověk vidí ze silnice. Koleje se totiž vinou spíše údolími, často projíždí i poměrně dlouhými tunely, míjí různé valy, trasa je obrostlá již vzrostlými stromy… Zkrátka až zas tak moc toho vidět není. Takže korsický vláček nikdy více.

Fauna a flora Korsiky

Znovu a znovu jsme obdivovali floru i faunu. Opět se nám pod nohami pletly roztomilé ještěrky. Opět nás uchvátily krásné výhledy do krajiny – skály, zeleň, moře.

Oproti loňsku se mi zdály kravičky vypasené (nevím, co jsem vloni viděla? – nebo, že by přibraly?). Co se nám loni nepoštěstilo a letos ano, bylo spatření „polodivokých“ prasátek u/na silnici. V jedné zatáčce leželo na silnici stádo koz (jsou krásné dlouhosrsté, vlasaté a dlouhorohé) – naprosté pohodářky, ani se nezvedly – auta je musela objíždět. I kravičky křížili silniční tepny. Je zajímavé pozorovat, že zřejmě nemají s lidmi, resp. auty, špatnou zkušenost. Zkrátka věří, že se jim ti čtyřkolí tvorové vyhnou – a oni tak činí.

Mnohem horší zkušenost s lidmi mají asi kočičky. Ty jsou (alespoň 90 % těch, co jsme potkali) naprosto plaché, a i ve městech před lidmi prchají. Žádné tření o nohy jako u nás, žádné předení při drbání za ouškem, žádné žumrání o pohlazení. Nenechají člověka ani se přiblížit, a samy už vůbec nepřijdou (ani na lákání).

Pejsků je na Korsice, zdá se poměrně málo. Ve městečkách se dají zahlédnout. Volně se procházejí, nikoho si nevšímají (dokud se nezavolají a nedá se jim něco k snědku). Leží-li jsou schopni nechat projet auto několik desítek centimetrů od svých tlapek, aniž by je to jakkoliv vzrušovalo.

Moře na Korsice

Mořská voda byka zhruba stejně „teplá“ (cca 17-18 °C) jako loni – tudíž dá se vydedukovat: obvyklá květnová teplota. Ke konci týdne jsme se tedy trochu ve slané vodě čachtali.

Moře bylo krásně čisté. Jen na některých částech pláží mi poněkud nešla pod nos „vůně“ rozkládajících se „minimedůzek“. Na spoustě kamenů a v tůňkách jich byly vyplaveny tisíce. Mnohé již zcela vysušené sluníčkem, jiné pravidelně zalévané vlnami a tudíž páchnoucí. Ale našly se i pláže bez tohoto odéru. Po celou dobu byly na moři krásné vlnky.

Počasí

Počasí bylo nádherné. Sluníčko svítilo a hřálo. Jen, když se schovalo za mráček, bylo chladněji, což umocňoval i na Korsice víceméně stále vanoucí větřík. Noci byly chladné, takže se krásně spalo. Každopádně jsme letos užili mikiny při podvečerním sezení na terase více než vloni. Ani jednou nepršelo.

Korsika někdy příště…

Korsiky jsme si užili dvakrát za sebou. Loni i letos to byly příjemně strávené dny. Ale abychom se „nepřekorsikovali“, příští rok vyrazíme asi někam jinam. – Plánů „kam“ je spousta, tak uvidíme, co se podaří zrealizovat.

Snad se na Korsiku vrátíme po několika letech, abychom viděli, jak se tato země vyvíjí, a nakolik jsme se změnili i my.

Ve fotogalerii je k dispozici několik fotografií z akce Korsika 2009.

Po březích řeky Sázavy - IV/2009
12. 04. - 13. 04. 2009

Již tradičně slavíme Velikonoce netradičně. Bez koledníků, pomlázky, panáků i vařených vajíček. Velikonoce v našem podání znamenají výlet a přemýšlení o prapříčině bytí.

Tudíž jsme posháněli vše potřebné, zkontrolovali jestli máme v bombě plyn, nacpali spacáky do obalů, zabalili náhradní ponožky… a roztočili kola směrem k Sázavě.

Nádherné slunečné a teplé počasí nám přálo. Užívali jsme jarního vzduchu a protahovali kopýtka.

V nedělním odpoledni jsme nejprve zajeli do Ledče nad Sázavou. Prošli jsme hradním nádvořím rozlehlého Ledečského hradu, podívali se na splav řeky Sázavy pod hradem, přes řeku na Kostel sv. Petra a Pavla a pokračovali směr Lipnice.

V Lipnici jsme zaparkovali pod hradem a došli se podívat na hřbitov, kde jsou uloženy ostatky J. Haška a odkud je krásný výhled na hrad. Obešli jsme a prohlédli hradní kolos. Následně jsme si chtěli dát něco na posilněnou v restauraci U České koruny, ale vzhledem k nevyhovující/nedostačující nabídce jídel jsme si dali jen pití. Po zjištění, že nemají na záchodě toaleťák ani mýdlo, jsme museli konstatovat, že snad hospůdka, která se zdá připravovat na otevření o pár metrů dále, jim pomůže uvědomit si, co obnáší poskytování služeb – zkrátka, že konkurence je ozdraví.

Po „vydařené“ večeři jsme vzali vlastní skromné zásoby do batohu a vyrazili projít kousek okolních lesů. Shlédli jsme umělecké dílo „Ústa pravdy“ – jako jedno z trojice děl tvořících Národní památník odposlechu. Patří sem ještě "Bretschneiderovo ucho" a "Zlaté oči". Shlédnutá ústa, která jsou součástí zaplaveného malého lomu, mě neoslovila. Celkový dojem ze špinavé, mastné vody, i dílo samotné, mi nebylo blízké. Tudíž jsme vypustili návštěvu zbývajících dvou děl, a místo toho se vydali na jeden blízký kopeček, kde jsme se skrovně posilnili z donesených zásob, poslechli lesní ptactvo, načerpali energii, a poté sešli zpět k autu.

Kolem půl osmé jsme dorazili do Světlé nad Sázavou, kde jsme objevili restauraci, která měla ve vitrínce velice zajímavý jídelníček. Jenže jak jsme si ho tak pročítali, vyšel ven číšník, který nás zahlédl, jak si děláme laskominy na chutnou krmi, a oznámil nám, že dnes vůbec nevaří. No alespoň nám poradil, že vaří v picerii o kousek dál, kde jsme si už konečně večeři objednali. Poseděli jsme na zahrádce, a než nám paní přinesla pití a jídlo (a i při jídle), měli jsme možnost vyslechnout, jak někteří lidé dokáží prožívat sportovní utkání sedíce u svého piva.

Už se výrazně stmívalo, a tak jsme vyrazili hledat vhodné místo k přenocování. Nakonec jsme se zabydleli blízko Leštinky pod břízkami, a jali se odpočívat a nabírat síly na zítřejší den.

Na Velikonoční pondělí jsme si naplánovali procházku kolem řeky Sázavy. Po vločkovo-zeleninové polévce jsme sbalili stan a spacáky a vyrazili na druhou část výletu. Autíčko jsme si nechali u Vilémovic a řeku překročili u železniční zastávky Stvořidla. Podél řeky jsme se potom posouvali přírodní rezervací Stvořidla a užívali si zvuků živé vody, jejího tance, krásy kamenů, rašících pupenů stromů, prostupujících ranních paprsků sluníčka a vší té krásy kolem.

Následoval výšlap na nejvyšší vrchol Havlíčkobrodska – horu Melechov (707 m.n.m.), která je součástí přírodního parku Melechov. Pod vrcholkem jsme u křížku doplnili vodu z Melechovské studánky a došlapali to až na vršek k bývalé rozhledně. Po krátkém zastavení jsme se spustili z kopce druhou stranou dolů.

Asi v půlce hory jsme potkali manžele pejskaře. Měli s sebou nádherného Lousianského leopardího psa. Měl blue-merle zabarvení a krásné modré oči. Byl to 15-ti měsíční 30-ti kilový pejsek, se kterým jsme si trochu zařádili. Na to, že šli pěšky z Ledče, měl energie, jako by sotva vyšel na procházku. Mezi tím vším přetahováním o mičudku a házením aportů, jsme s páníčky probrali nějaká psí témata a také zjistili, že od sebe bydlíme ani ne dvacet kilometrů. Takže se možná ještě někdy uvidíme.

Můj muž - protože mě zná, a ví, že jak někde vidím psíka, je-li to možné, vrhám se na něj, a každopádně uvítám jeho foto – pořídil i několik záběrů Rockyho. A přesto, že psina Rocky se choval jako hodný mazel, jeho vzezření vzbuzuje respekt. Fotodokumentace to jen potvrzuje. Takže komentář k obrázkům Rockyho by mohl znít nějak takto:

1. "Čichám, čichám člověčinu.- Vpravo nikdo."
2. "Vlevo nikdo. "
3. "Vepředu… Aha, už tě vidím."
4. "Jdu na tebe a uvidíme, kdo z koho“."

No a šel… a chtěl, aby mu fotograf taky chvilku házel mičudku.

Pak už jsme plynule postupovali přes Mstislavice, Kocandu a Háj k železniční stanici Vilémovice, kde jsme opět překročili řeku. Po chvilce jsme zahlédli stříšku našeho autíčka, a docela uťapaní byli rádi, že můžeme vyzout trekovky. Ve Vilémovicích jsme se v zámecké zahradě podívali ještě na památný strom tis červený, jehož stáří se odhaduje až na 2000 let, a namířili to směr domů.

Ve fotogalerii je k dispozici několik fotografií ze Sázavska.

Karlštejn, Tetín, Koněprusy 2008
27. - 28. 10. 2008

V neděli 27/10/2008 jsme se opět rozjeli po krásách krajin českých. Tentokrát směr: Karlštejn. K hradu jsme dorazili až kolem páté hodiny odpolední a než jsme prošli uličkou až nahoru, začalo se šeřit. Cestou muž udělal několik snímků nasvíceného hradu. A spěchali jsme nasát atmosféru tak významného místa pro historii českého národa.

U hradní brány jsme zjistili, že probíhá poslední prohlídka a hrad už není přístupný. Tak jsme si řekli: „Necháme to na zítra“. Druhý den jsme se ještě chtěli podívat do Koněpruských jeskyní, stavit se u Tetínského hradu a cestou nazpátek konečně prohlédnout Karlštejn. Akce byla naplánována, a tak jsme se uložili ke spánku. Podzimní noc u řeky byla chladná, ale krásná. Kromě zvuků projíždějících aut a vlaků jsme slyšeli také spoustu hlasů přírody – přistávání ptáků na řece i jejich ptačí rozhovory.

Na parkovišti u Koněpruských jeskyní jsme byli první, ještě před pánem, co tam vybírá. Prošli jsme si turistickou trasu kolem jeskyní, a pak už začal prodej vstupenek, počkali jsme na čas vstupu a šli jsme.

Koněpruské jeskyně jsou tak akorát. Bylo tam oproti zimě venku příjemných 10°C. Prohlídka trvá hodinu, během níž se urazí trasa o délce cca 600 m a 500 schodů.

Po prohlídce Koněpruských jeskyní jsme se ještě chvilku kochali okolní přírodou a díky tomu zdržení se nám poštěstilo potkat se se stádem ovcí, jejich ovčákem a pasteveckým psem. Pejsek se dokonce nechal podrbat a byl ochotný nechat se zvěčnit na fotografii.

Následovala cesta k hradu Tetín, resp. zbytkům jeho zříceniny. Hrad byl založen ve druhé polovině 13. století za vlády Václava II. I když hradiště Tetín jako takové už toho moc nemůže ukázat, výhled ze zbořeniště hradiště je nádherný. Pod nohama se vlní Berounka a otevřená krajina vybízí ke vzlétnutí – ti, kteří nemají křídla, mohou nechat proletět alespoň svoji duši.

Vracíme se do Karlštejna a zjišťujeme, že v pondělí má hrad Karlštejn zavřeno. Takže poznání Karlštejnského Ducha se opět nekoná. Tak snad někdy příště.

Trosky, Český Ráj a Prachovské skály 2008
26. - 28. 09. 2008

Když už vyjedeme, tak ať to stojí za to. A tak jsme spojili zářijové Pasení s výletem do Českého Ráje.

Respektive den před pasením jsme navštívili hrad Trosky ze 14. století, brouzdali Českým rájem, navštívili zámek Hrubá skála z téhož století a vyjeli na rozhlednu Kozákov. Na Troskách jsme se potkali se čtyřnohým turistou, a tak mi to nedalo, aby se neobjevil na fotografiích z tohoto výletu. Barevností krásně ladil s kamennými zdmi hradu (viz. foto níže).

Bylo pěkné slunečné počasí a díky tomu bylo vidět skutečně široko-daleko.

Po přenocování jsme strávili dva dny, resp. den a půl, v Sekerových Loučkách, jak už jsem psala v textu Pasení v Sekerových Loučkách. Odpoledne po pasení jsme ještě stihli projít zelenou trasu v Prachovských Skalách a na noc přijet domů.

Počasí nám skutečně po všechny dny přálo – i když bylo v noci poměrně chladno a spacáky jsme museli mít až po uši (po pravdě hodně přes uši), ve dne krásně svítilo sluníčko, a kromě ranní mlhy po vlhkosti ani stopy.

Korsika 2008
03. - 10. 05. 2008

V květnu 2008 jsme navštívili Korsiku – nádherný středomořský ostrov spadající pod Francii, ale ležící blíže Itálie.

Cestovali jsme autobusem a z pevniny na ostrov jsme se přepravili trajektem (Livorno - Bastia). Cesta pohodlnou a dobře vybavenou lodí trvala několik hodin.

Po ostrově jsme absolvovali jednak výlety se skupinou autobusem, a jednak pěšky v kombinaci se stopem. Korsičané stopaře berou ochotně, ale anglicky neumí nebo odmítají. Přesto je cesta s nimi příjemná. Jsou usměvaví a snaží se ve své řeči říkat, co je kde vidět. V souvislosti s cestováním je třeba zmínit uzounké silničky mnohdy se vinoucí stovky metrů pod vrcholky hor a zároveň se vinoucí stovky metrů nad základnami hor. Vyhlídky jsou z nich úžasné, a řidiči jsou k chodcům ohleduplní (zčásti je to možná proto, aby se nestali vrahy), přestože tito chodí v těsné blízkosti projíždějících aut (řešících, zda se s protijedoucím autem nebo i sami na silnici vejdou), a ještě přitom koukají všude kolem, z čehož nejméně na cestu.

Navštívili jsme park Piana, koupali jsme se v moři, zašli na kávu v hlavním městě Ajaccio (rodišti Napoleona Bonaparte), vylezli na věž v Porto, brouzdali po pobřežích…

Každopádně na Korsice je nejkrásnější příroda. Úchvatná pohoří, mořské zátoky, květena a všudypřítomné ještěrky.

Ještěrka se dá ve skalách potkat v podstatě na každém třetím kroku. Bez zajímavosti nejsou také víceméně volně se pasoucí krávy a oslíci. Úplně na volno sice nejsou, ale vzhledem k množství zeleně (a to na jaře je jí po deštích asi ještě dost) a množství potřebné hmoty k zasycení takových velkých tvorů, musí mít alespoň obrovské pastviny, a za jídlem nachodit dost kilometrů. Je pravda, že tolik svalové hmoty, jako je vidět u nás, tato zvířátka nemají. Zato mají ale zřejmě větší pocit pohody a svobody.

Základem zeleně jsou křoviny, aromatické rostliny a bylinky, ve vlhčích částech i stromy. Na jaře celá Korsika nádherně kvetla. Opuncie vyšší než člověk rostou téměř všude. Asi tak jako u nás bezinky - zkrátka "plevelné křoví".

Korsika je velice hornatý ostrov. Nejvyšší horu Monte Cinto o nadmořské výšce 2706 m jsme sice nevyšlapali, ale i menší „kopečky“ jsou úchvatné. Na některých vrcholcích hor jsou celoročně ledovce, které odtáváním zásobují vodou ostrovní říční síť. Snad na každém poloostrovním výbězku, kterým se Korsika zakusuje do moře je kamenná strážní brána, která v historii pomáhala chránit obyvatele ostrova proti pirátským nájezdům.

Pro představu těch, kteří na Korsice zatím nebyli, a pro připomínku těm, kteří korsickou pevninu již pošlapali připojuji několik snímků.

ZPĚT na aktuality Merlin Notes