Deníček 2011 - aneb jak to pokračuje

2010-11-28

Z léta skočím ve svých zápiscích rovnou do zimy. A je tu advent. V hlubokém odpoledni, kdy byla vůkol černočerná tma, a za plotem se ploužily podivné stíny, zeptala se mě panička, zda jsem byl hodný. Hodný jsem samozřejmě pořád, tudíž jsem ji zbavil pochybností a přisvědčil. Panička prohodila něco o tom, že mne tedy snad neodnese. Nevěděl jsem přesně kdo, co a jak, a proto jsem vyčkával.

Dostal jsem obojek a vyrazili jsme na prochajdu. Když jsme přišli na náves, hrála hudba, byly přednášeny říkanky a koledy, pan starosta měl slavnostní přednes. Se starostou se máme rádi. Já na něj krásně řvu, když se přiblíží k našemu plotu, a on má respekt vůči mně, jak se sluší a patří. Za plot bez doprovodu nevstoupí. A má recht. Jsem poctivý hlídač… Ale to jsem trošku odbočil.

Jak tak stojím uprostřed té slávy a poslouchám, co se kde šustne, najednou kousek ode mě velký černý kůň a na něm něco chlupatého. Panička povídá, to je čert. Jako bych snad čerta nepoznal. Asi se bála, aby si mě nechtěl odnést (nebo abych ho nechtěl zakousnout) . Jelikož se veskrze ví, že kdo má čisté svědomí a hlavně čistou duší, čertů se bát nemusí. No, a protože Já jsem anděl, jak panička správně říká, má duše je čistá jako lilium. Takže na mě si nějaký ten čert jen tak nepřijde. Paniččina obava, že štěkotem na čerta přehluším slavnostní atmosféru, popřípadě jeho zakousnutím či sežráním celou slavnost předčasně ukončím, se ukázala naprosto lichou. Přeci nebudu mít pusu plnou ošklivých černých chlupů.

2010-06-22

Dnešní den se naše smečka rozhodla vypravit do blízkého městečka cca 9 km s tím, že navštívíme příbuzenstvo. A panička stanovila, že když už je mi přes rok, že půjdeme pěšky. Takže jsem dnes naťapal cca 20 km.

Jelikož naše túra vedla kolem veteriny, byl jsem taktéž zvážen. A musel jsem se podívat na naši paní doktorku, abych si ověřil, že nezměnila vybavení ordinace. Vážím 25,5 kg.

2010-06-20

Tak už si holky z širokého okolí všimly, že jsem kus chlapa. Mám další kraťandí kamarádku na řádění. Modrá Brita (Aurora z CHS Vermiko) nás přijela navštívit s celou svou smečkou.

Provedl jsem ji všemi tajnými zkratkami i dálnicemi, které jsem zbudoval v záhonech paničky. Poté co se Brita chvilku rozkoukávala, pochopila, že je potřeba záhony probíhat, páč jinak by nechutně zarostly.

Bohužel mi nebylo umožněno prozkoumat, co vytvořil nejmladší člen Britiny smečky v plínce, i když jsem o to dost stál… Tak snad příště.
Po Britině odjezdu jsem "padl za vlast", i když před ní jsem se samozřejmě tvářil do poslední chvíle, že mám ještě spoustu sil.

2010-06-13

Právě dnes je mi jeden rok. A panička mě donutila udělat rekapitulaci mého psího života. Jako bych měl na takové věci čas, když se smečkou pořád někde lítám… No, ale aby neřekla, že nejsem lidumil, můj první rok byl takový:

Mám za sebou jeden dogtreking, dvě výstavy, jeden pochod, několik hromadných procházek, 5x setkání s háravou fenou, nějaké to (dle paničky docela dost) tahání na vodítku, zahnání mnoha traktorů a autobusů na útěk, obranu paničky, pasení srnek a morčat, vyjasňování si pozic a odborný dohled nad mnohými situacemi.

Panička dodává: … a protože je Merlinek skromný, doplňuji: a spoustu a spoustu štěkání, kňučení a jiného (psího?) mluvení; neposlouchání paničky (když je to nejvíc třeba); taky mě hřeje, když je mi zima; myje páníčkovi uši, když je má špinavé (zdá se, že několikrát denně)… a mnoho a mnoho dalšího…

2010-06-01

Sice už jsem víceméně dospělák, ale dostal jsem ke dni dětí bezvadný dárek. Přijela za mnou na návštěvu moje nová kraťanďácká kamarádka Poppy s částí své smečky.

Už když jsme se poznali při výstavě na Kačině, zjistili jsme, že na psí sporty máme podobný názor. Lítání je bezva a tahání klacíčků taktéž. Tudíž jsme si tohoto červnového odpoledne/podvečera zařádili nejprve v lese a potom taky na zahradě a kolem stolu v jídelně. Trošku jsem od Popinky odkoukal její poslušnost (ale přehánět to samozřejmě nebudu – přeci jen nejsem holka).

Byl to bezva den. Tolik unavený jsem nešel spát už dlouho.

2010-04-03

Poslední dobou musím nějak často vstávat brzy, když je všude vůkol tma tmoucí. Tentokrát jsme s páníčky jeli na výstavu. Přijeli jsme mezi prvními a dvě hodiny do začátku vystavování a pak ještě další hodinu do vystavování kraťand jsme trávili tzv. socializací. No, pod pojmem socializace si bohužel každý z naší smečky představuje něco jiného. Páníčkové chtějí, abych byl hodný, poslušný, klidný a vyrovnaný… Já si myslím, že socializace je o kontaktech, a tak se snažím kontaktovat maximum psů. A že jich na takových akcích bývá. A pak jsem z toho, pravda, trochu „paf“.

Taky mi mohlo být trochu podezřelé, že zhruba před čtrnácti dny, mi pořídili nové takové nanicovaté a tenounké vodítko, a snažili se mne uplácet, když jsem dělal „štronzo“ . Nicméně, pravou příčinu tohoto konání jsem pochopil až v sobotu na výstavě. Jenže ono je něco jiného dělat „štronzo“ doma v kuchyni, a něco jiného je dělat „štronzo“ uprostřed davů – lidí, psů, pachů…

Nakonec se páníček panu rozhodčímu předvedl, a nějaký papír na mě dostal. Co a jak se dozvíte ve výstavním povídání paničky na stránce Psí akce. Další foto z dnešního dne si můžete prohlédnout na fotomirekle na Picasa.

Když skončila předváděčka otroků (takhle podobně organizované bývají také otrokářské výstavy lidí, se kterými se obchoduje), přišla lepší část dne. Vyběhal jsem se na loučce uprostřed výstaviště se psími kamarády. Opět jsem viděl zlatého Lexe a taky jsem se ucházel o přízeň jedné zlaté psí slečny. Bylo to paráda, sluníčko svítilo, travička zelená, všude psi, prostor, pohyb, volnost, svoboda…

Pak jsme zase hopli do auta a vyrazili na cesty. Odpoledne jsme se zastavili ještě v Praze. Na nákupy. Pořizovali jsme fotoalba, a protože šlo o umísťování fotografií převážně mých, šel jsem si fotoalbum vybrat osobně přímo do obchodu. Pak jsme ještě zajeli do Ikea. Páníčkové bláhově věří, koupí-li nový přehoz na sedačku, že na něm nebudou držet a hlavně vidět psí chlupy. No nevím, nevím…

2010-03-27

Brzy ráno za tmy, ještě když každý slušný pes spí, mě páníčci vzbudili a byli záhadní, že prý pro mě mají překvapení. Napytlíkovali jsme se do auta a vyrazili na výlet. Jeli jsme a jeli docela dlouho a na konci bylo skutečně překvapení. Spousta psů (a taky lidí). Dokonce jsem potkal i některé pejsky, kteří a které žijí v našich končinách a vídal jsem se s nimi na cvičáku. Jenže to jsem neměl čas řešit, kdo je odkud. Já mám totiž vždycky ohromnou radost, když jsou někde jacíkoliv pejsci. Chtěl jsem si hrát, ale moc to nešlo. Většina páníčků se tvářila vážně a soustředěně.

Nakonec páníčci dostali nějaké papíry a mohli jsme vyrazit do terénu. Panička byla nahlášená jako psovod. Což nechápu, protože jediný kdo naši smečku vedl, jsem byl Já. A bylo to príma. Kdyby to panička nezdržovala, mohli jsme být první. A taky, kdyby páníčci nezkazili odpovědi na dvě otázky, za které jsme dostali 20 trestných minut. Jedinou nevýhodou bylo, že se nemohlo jít na volno, jak jsem zvyklý. Na druhou stranu to ovšem byla i výhoda, protože pokud bych paničku netáhl, přišli bychom pravděpodobně poslední do cíle.

V cíli jsem byl celý rozehřátý a myslel si, že když je konec běhu a je všude kolem spousta psů, budeme si konečně hrát. Jenže to jsem se mýlil. Všichni si způsobně sedli ke svým páníčkům a čekali co dál. Na to Já nejsem stavěný. Snažil jsem se alespoň některé vyprovokovat a jak jinak než psí řečí – tělem a štěkotem. Jenže to bohužel nikdo nepochopil a po nějaké době mě paní organizátorka (odbornice na psy), která neví, že někteří psi prostě štěkají, nechala vyvést z místa vyhlašování výsledků. – Takže závěr jsem neviděl úplně dokonce. Panička pro mne převzala cenu a pamětní list. No, tu cenu si tedy mohli nechat - Já Bono krakerky nejím. Takže je asi věnuju pejskům, kteří mají méně šťastný život – do útulku.

O naší účasti na Dogtrekingových hrátkách jarním Polabím píše panička v sekci Psí akce.

2010-02-12

Opět jsem udělal něco pro zdraví a dobro svých členů smečky. Nejprve jsem je rychlostí blesku vtáhl přes ulici do čekárny ordinace veteriny, kde se vážíváme. To aby se jim nezkrátily žíly. A pak jsem se zaměřil na páníčka. Aby měl trochu větší svaly (a tím větší sílu, pevnější zdraví a taky se víc líbil paničce) odmítl jsem na veterině vylézt na váhu. Tudíž mě musel zdvihnout a na ten hmotnost zjišťující přístroj vysadit (projistotu opakovaně).

Zjistilo se, že vážím 26,1 kg.

2010-01-31

Jen co jsem začal čůrat dospěle, přišla další zkouška dospělosti.
To jsme si šli s paničkou takhle v nedělním odpoledni na procházku po lese a najednou proti nám asi dvoumetrový chlap. Běžel přímo k nám. Tak jsem udělal ježka (to dělám vždycky, abych byl větší) a pořádně jsem na něj zařval. Hned to stopnul a nevěděl, jestli má prchat. Panička mě odvolala a tvrdila mu, že bych ho nesežral. Ovšem tím si nejsem tak jistý. Kdyby mi chtěl ukrást paničku nebo ty psí bonbóny, co nosí v kapse..., asi bych se neudržel.

Každopádně první nácvik obran - a rovnou naostro - mám za sebou (a panička taky).

2010-01-30

Rozhodl jsem se ode dneška čůrat jako velký. Taky mi teď mnohem víc času zabere čtení psích novin. Skoro na každé hroudě sněhu je nějaká zpráva. Učím se šetřit čůrání, aby mi zbylo vždycky na celou pochůzkovou trasu.

2010-01-24

Tahle neděle byla opět cestovní. Sluníčko páníčky naladilo výletně, a proto jsme vyrazili do Slatiňan.
A jelikož tady bydlí moje trikokolórní sestřenice Rubinka a kamarádka (no ona na mě Úďa sice trochu cení zoubky, ale jen tak "naoko") strakáč Úďa, moje panička zavolala jejich paničce Erice, jestli nechtějí jít na hromadnou procházku. Slovo dalo slovo a strávili jsme necelé tři hodiny při lítání, hraní a přetahování ve sněhu. Moc se nám to všem líbilo - těm dvounohým i těm čtyřnohým.
Dokonce jsme se byli podívat v místním hřebčíně na koníčky. (To zas byla panička překvapená, že jsem na ně NEštěkal. Ona totiž neopodstatněně všude rozhlašuje, že Já na koně štěkám. Přitom to samozřejmě není pravda. Já si totiž rozvážně vybírám, na které budu štěkat, a na které ne. Mám na to rozhodování speciální /ale tajný/ klíč.) Páníčkové probrali psí život zleva zprava, pokochali se krajinou a pak už nás přivázali na vodítka, řekli jsme si "tak někdy příště" a smečky vyrazily ke svým domovům.

2010-01-22

Po delší době jsem páníčky přemluvil, aby mě zvážili. Já se na veterinu na vážení vždycky těším. Tentokrát tam byl kromě pejska i šedý kocour. Ale páníčkové nechtěli, abychom si povídali. Tak snad příště. - A abych nezapomněl - vážím 25,9 kg.

Deníček 2009 - 3. část - aneb jak to pokračovalo (říjen - prosinec)

Deníček 2009 - 2. část - aneb jak to pokračovalo (červenec - září)

Deníček 2009 - 1. část - aneb jak to začalo (květen - červen)

Panička mi zřídila deníček, kam si mohu zapisovat, co chci. A tudíž tak činím. Ve skutečnosti jí budu spíš diktovat a ona to bude zapisovat a následně zveřejňovat na netu.

V deníčku se s Vámi budu dělit o některé informace týkající se mého bytí a psího života. Budu sdělovat své myšlenky, nápady, zážitky, zkušenosti, radosti i starosti.

Nebude to úplně denně, ale vždycky, když budu mít tu potřebu vylít si srdce.

Každopádně to bude autorské psaní a veškerá autorská práva s ním související připisuji a přiznávám své paničce. Tudíž je každému jasné, že by nemělo být bez souhlasu paničky cokoliv kdekoliv zveřejňováno…

ZPĚT na aktuality Merlin Notes